Sv. Alois na farní zahradě  - V listopadu byla umístěna na zahradě u děkanství v Chlumci nad Cidlinou socha sv. Aloise, který drží v náručí nemocného ubožáka, od akademického sochaře Františka Bartoše (1911 – 1981).

Nedávno jsem byl příslušníky Městské policie v Chlumci nad Cidlinou upozorněn na padající omítku z věže děkanského kostela sv.Voršily. Dobře si uvědomuji, že je to velmi nepříjemné a nebezpečné pro lidi, kteří u kostela parkují nebo procházejí po chodníku.

Vloni na podzim, v sobotu 16. listopadu, došlo po skončení rozsáhlých oprav k požehnání kostela sv. Václava a dřevěné zvonice ve Staré Vodě. Po církevních obřadech došlo k příjemnému posezení a k oslavám v budově bývalé školy. Dovolte mi, abych se o této důležité akci zmínil.

První týdny a měsíce nového roku máme za sebou. Pro každého se asi vyvíjí trochu jinak. Jisté je, že se lidé budou nadále rodit a budou umírat. Budou majetní a budou lidé v nouzi. Budou mezi námi pracovití a budou lajdáci. Budou poctiví a budou podrazáci. Budou lidé stateční a budou zbabělci. Budou hrdinové všedního dne a budou nevýrazní lidé. Budeme potkávat sympaťáky s ryzími úmysly a současně budeme donuceni jednat se zákeřnými lidmi. Na mnohé události nebudeme mít skoro žádný vliv. Budeme jakousi lodičkou, která popluje časoprostorem planety Země a bude odolávat občasným bouřím, které se odehrají v lidské společnosti.

Milý čtenáři, asi se spolu shodneme, že život bez radosti je pro člověka krutým vězením. Jsou chvíle, kdy se spontánně radujeme z přirozeného dobra, které nám život přináší, ale sami dobře víme, že nám tyto přirozené hodnoty někdy nestačí. Potřebujeme totiž také vnitřní neboli duchovní radost. 

        Nadcházející vánoční svátky jsou dobou obdarování a vzájemného sblížení. Mají své kouzlo a šťastný je ten, kdo ho objeví. Přiznám se, že psát o Vánocích je pro mne asi jako když cestuji neznámou krajinou a musím se stále dívat do mapy, abych nezabloudil. Možná vám to bude připadat směšné, ale to co je příliš známé z pohledu světa, tak z úhlu ducha se jeví jinak. Narození každého člověka je ve skutečnosti obrovským zázrakem, který se nejednou přehlíží. Naše smysly vnímají tělíčko, úsměv a pláč nového člověka, ale

Každý den se na nás hrne množství různých informací, z nichž některé si zcela jistě pro svou důležitost zaslouží komentář. Přiznávám, že nemusím sledovat v televizi seriálové pořady, ale rád věnuji pozornost „Událostem a komentářům“. Jsem přesvědčen, že nestačí jen něco vyslechnout či spatřit, ale měl bych dané informaci také dobře porozumět. A od toho jsou tu odborníci a komentátoři různých událostí. Jedním z nich je také Jan Jandourek, se kterým jsem před léty studoval teologii. Oslovil jsem ho a položil jsem mu několik otázek. Věřím, že jeho odpovědi vás nebudou nudit. Ještě mi dovolte, abych v krátkosti Jana Jandourka představil.

Milý čtenáři, nepochybuji, že máš také rád typ člověka, který se dokáže v pravou chvíli usmát, nedělá nikomu zbytečné potíže, nevyčítá druhým jejich chyby, umí si všimnout potřeb bližního, má smysl pro humor. Mluvou dneška je to takový „pohodář“. A protože ten je vždycky v kurzu, nebude od věci se s ním blíže seznámit.