Postřehy Pavla Seidla - březen 2013

Jako Jeníček s Mařenkou – tak mi nedávno připadaly dvě děti, sedmiletý chlapec se svojí pětiletou sestřičkou, když mě při nakupování znenadání oslovily otázkou: „Pane, nevíte, kde jsou tady rohlíky?“ Zavedl jsem je k regálu s pečivem. Potom z lístku chlapec přečetl, že mají koupit litr mléka. To jsme také zvládli. Nedalo mi, abych se chlapce nezeptal: „Tak, co to bude dál, mladý muži?“ Byl jsem značně překvapen, když zazněla jeho odpověď: „Ještě potřebujeme sehnat tatínka.“ Pochopil jsem, že se jim tatínek ztratil (nebo spíše oni jemu). Zaplatili jsme tedy a pomalu obcházeli budovu Marketu ve snaze tatínka najít. Říkal jsem si, že děti raději zavezu domů, když se náhle jejich tatínek objevil. Ani nevíte, jak se mi v tu chvíli ulevilo. J

Však on tě humor přejde – Nedávno jsem byl na operaci očí v pardubické nemocnici. Než jdete na sál, odvedou vás do denního stacionáře. Pro mě to byla docela novinka. Při příchodu do místnosti jsem byl v mírném šoku. U stěny na židlích seděli čtyři staří muži ve věku 70 – 80 let. Na sobě měli nemocniční pyžamo a na něm cedulku se svým příjmením. Připadali mi jako odsouzenci na smrt. Abych trochu rozptýlil ponurou atmosféru výjevu, zeptal jsem se jich, jak jde život. První z nich mi jen stroze odpověděl: „Však on tě humor za chvíli přejde.“ Další tři muži klopili hlavu a evidentně se odmítali se mnou bavit. No, oblékl jsem si pyžamo, na které mi sálová sestra přilepila cedulku s mým jménem. V té chvíli do místnosti vstoupil další muž s dotazem, jestli mu náhodou někdo z nás nevyměnil zimní bundu. Ukázalo se, že provinilcem je právě ten stařík, který mi předpovídal, že mě brzy přejde humor. J Nakonec ale všechno dobře dopadlo. Bunda se dostala ke svému pravému majiteli a mě humor nepřešel. J

Ten pán je tvrdej katolík – tato slova zazněla z úst Otakara Černého, šéfredaktora oddělení sportu v České televizi, když komentoval v pátek ráno 1. března denní tisk a měl se vyjádřit k odchodu papeže Benedikta XVI. z úřadu. Pan šéfredaktor ocenil odvahu papeže opustit toto významné místo slovy: „Uvědomme si, že ten pán je tvrdej katolík a přesto si dovolil udělat takové rozhodnutí. To si přece zaslouží uznání.“ Některá vyjádření vzbuzují úsměv a výraz „tvrdej katolík“ mě opravdu rozesmál. 

Srozumitelné symboly - Podaná ruka vyjadřuje přátelství, pohlazení je projevem něžnosti, úsměv je výrazem sympatií a i drobný dárek říká: „ Mám tě rád.“ Každý náznak, každé gesto nebo čin něco vyjadřuje, na něco upozorňuje. I Velikonoce jsou takové. Pro někoho jsou vítáním jara, přehlídkou folklóru a různých krásných zvyků, jako bylo utápění Morany, či vyhánění hus do luk… Velikonoční zvyky, plné symbolů (beránek, zajíc, vajíčka…), to vše patří ke zprávě o zmrtvýchvstání Krista. Je to konkrétní duchovní i kulturní dědictví našich předků. Ač mnozí byli hmotně chudí, vnitřně byli bohatí. Uvědomovali si, že víra v Boha a člověk patří k sobě, tak jako obličej k hlavě. Pokud by se odbouraly všechny tyto zvyklosti, mělo by to podobně zhoubný následek, jako kdybychom odstranili dopravní značky z našich silnic. Symboly k nám promlouvají srozumitelnou řečí. Jen naslouchat…

Velikonoce v křesťanském pojetí mají v sobě především mystiku. Jinými slovy - obsahují duchovní poselství. Po zimě přichází jaro, po smutku radost, po bolesti uzdravení, po smrti život. Tedy po smrti Ježíše Krista – přichází jeho (a nakonec i naše) zmrtvýchvstání. Apoštolové nebyli schopni porozumět tomu, co jim Ježíš v symbolech a podobenstvích říkal, a tedy po jeho smrti už nic nečekali. Proto také trpěli strachem, nejistotou, cítili opuštěnost a bezradnost. Kristus jim po svém zmrtvýchvstání říká: „Nebojte se!“ A jejich strach a nejistota mizí, protože On žije! Teprve když se radostně přesvědčili o tom, že Kristus vstal, že žije, byli schopni s odvahou nést tuto dobrou zprávu do celého světa. Dobrá zpráva (řecky „euangelion“ - evangelium) přináší naději a radost. A naše velikonoční radost, prohloubená právě historickými zvyky, může být opravdová, když to dovolíme. Ponořme se proto do událostí, které tolik změnily svět. Uvědomme si nejdříve hrůznost nespravedlnosti, lži a pýchy, ale také zbabělosti a povrchnosti, která nakonec vedla k utrpení Nevinného. A pak se zaměřme na sílu a velikost tohoto Nevinného, který bere cizí vinu na sebe, aby ji proměnil svojí obětí v nový život. Vzkříšení je vítězství života! Toto vědomí, tuto hlubokou velikonoční radost si nenechme vzít… To vám k nadcházejícím Velikonocům ze srdce vyprošuji.