Postřehy Pavla Seidla - srpen 2015

Lekce života – V roce 2009 se v New Yorku uskutečnila zajímavá studie. Jednomu z nejlepších houslistů světa nabídli spolupráci na experimentu, za který mu chtěli také velmi dobře zaplatit. Hrál na jedny z nejlepších houslí, na stradivárky, a právě dokončil skvělý koncert ve městě; více než tisíc lidí zaplnilo sál a bouřlivě houslovému virtuosovi aplaudovalo. Druhý den mu pořadatelé sdělili, aby šel do metra, převlékl se do hadrů a zahrál totéž, co v sále. Za dopoledne zahrál dvakrát ty samé kusy, mistrovsky zopakoval koncert s těmi stejnými houslemi a spočítal, že celkem získal třicet dolarů a pouze dvě osoby se zdržely o něco déle než minutu; všichni ostatní vystoupili z metra a odešli. Šokovaný virtuos si o peníze neřekl. Vyprávěl však, že zůstal ohromený, protože mu lidé uštědřili lekci: to nejkrásnější, nejlepší nás může minout, protože nám chybí schopnost to vnímat. No, ruku na srdce, jak jsme na tom my?

Pohled dítěte – Monsignor Dziwisz, současný krakovský arcibiskup a kardinál a bývalý sekretář papeže Jana Pavla II.(Jan Pavel II. byl zvolen za papeže v padesáti osmi letech, byl to člověk nesmírně vitální, nadšený sportovec, horolezec, který znal do detailu hory v Zakopaném, a jakmile se naskytla příležitost, chodil rád lyžovat), vypráví, že jednoho rána nedlouho po svém zvolení papežem Jan Pavel II. prohlásil: „A co kdybychom si šli zalyžovat v přestrojení?“ Monsignor Dziwisz souhlasil. Dohodli se, že se budou snažit, aby si jich nikdo nevšiml, a půjdou si zalyžovat do hor nedaleko Říma. Odjeli jedním autem z vatikánského vozového parku a Monsignor Dziwisz vypráví, že si papež schoval tvář za otevřenou dvoustranu deníku L Osservatore Romano. Doprovázel je ještě jeden sekretář a vše probíhalo v pořádku. Když čekali na vlek a chtěli vyjet nahoru, papež si sundal brýle. V tom se mu nějaké dítě podívalo do očí a hlasitě vykřiklo: „Mami, to je papež.“ Maminka mu s úsměvem odpověděla: „Co to povídáš za nesmysly.“ Ale dítě trvalo na svém: „Mami, to je papež.“ Svatému otci nezbylo, než si okamžitě nasadit tmavé brýle, Dziwisz nevěděl, kam se schovat, a ten druhý sekretář řekl dítěti: „Hochu, neříkej takové hlouposti.“ Při poslechu této epizodky mne napadá, jak je důležité si ve svém životě zachovat právě onen pohled dítěte, abychom spatřili nejen papeže, ale také každé překvapení, které nám život připraví. Vždyť dospělý člověk by si pomyslel: „Podívej se, jak se podobá papeži. Musí to být jeho dvojník.“

Zákulisní nepřátelství – Jeden herec mi nedávno vyprávěl historky ze svého profesního světa, jež mi přijdou symbolické pro mnohé z našich současných situací. Během zkoušení těch nejdojemnějších scén o lásce, něze a intimních vztazích byli herci jeden na druhého tak žárliví a plní obav, že zákulisní scéna byla plná nenávisti, krutosti a vzájemného podezřívání. Ti, kdo se na jevišti líbali, byli zákulisí v pokušení jeden druhého udeřit, a ti, kdo ztvárňovali ty nejhlubší lidské emoce lásky ve světle ramp, projevovali to nejubožejší a nepřátelské soupeření, když reflektory jeviště zhasly. Mnohé z našeho světa se podobá právě jevišti, na kterém jsou pokoj, spravedlnost a láska představovány herci, kteří mrzačí jeden druhého vzájemným nepřátelstvím. Mnoho lékařů, právníků, sociálních pracovníků, kněží, kteří svá studia a práci začali s velkou touhou sloužit, se nakonec jak v osobním tak profesním životě stává obětí intenzivní rivality a nepřátelství. Někteří kazatelé a kněží, kteří z kazatelen hlásají pokoj a lásku, jich moc nenacházejí na své faře a kolem svého stolu. Někteří sociální pracovníci se snaží uzdravovat rodinné konflikty, a přitom s nimi současně bojují doma. A kolik nás uvnitř necítí obavy, když v příbězích těch, kteří nás žádají o pomoc, slyšíme své vlastní utrpení?

Možná právě tento paradox nám pomůže dát uzdravující sílu. Jestliže jsme bez váhání uviděli a uznali svá vlastní nepřátelství a strach, potom je pravděpodobné, že budeme schopni uvnitř pocítit i ten druhý pól, k němuž jak sebe, tak i druhé chceme dovést. Scéna na jevišti našeho života bude často vypadat lépe než to, co se děje za oponou, ale budeme-li ochotni se s tímto kontrastem vypořádat, napětí nás může udržet pokornými a tak nám dovolí prokázat účinnou službu druhým přesto, že my sami máme ještě k dokonalosti daleko.